Vyšlo

"...Cesta vedoucí po hřebeni se prudce zvedá nahoru a ve vyjetých kolejích jsou hluboké výmoly. Řadím za jedna a beru za plyn. Zadní kolo lítá ze strany na stranu, pevně se držím řidítek. Hlavně nezastavit! Konečně jsme nahoře, na malé plošině. Karel mi nadává: „Kam to jedeš?“ „Nevím, přes špinavé plexi a proti sluníčku jsem viděl jen kousek před sebe...“"

"...Těžko se mi trasa popisuje, zkusím to jednou větou: Je nádherná, plná barev, liduprázdná, nebezpečná, jsou tu brody, skalnaté prahy, kameny, hluboké výmoly a čarokrásné okolí. Dojíždíme do přehřátého města Salta, kde měníme peníze, doplňujeme pohonné hmoty i proviant..."

"...Po překonání hranice jsem v úplně jiném světě. Po pár kilometrech se slušná cesta mění k horšímu a dále i k nejhoršímu. Vedro začíná být nesnesitelné, s plně naloženou motorkou to není vůbec lehké. Začíná mi docházet drahocenná voda, která je zde to nejdůležitější. Musím často zastavovat a jsem rád, že nemám spolucestující, protože sám se sebou mám co dělat..."

"...Vyrážím do obrovského údolí, lemovaného bílými špičkami pohoří Hindúkuš. Jedu podél řeky opravdu těžkým terénem. Cesta se mění ze štěrkové na písek, jedu brodem hlubokým nad kolena, doslova skáču s motorkou po obrovských balvanech v korytě řeky. Chvílemi jedu pouští a začínám toho mít docela dost. Celá cesta je navíc ve 4 000 m n.m a výše..."

"...Mé první setkání s pískem. Po pár metrech končí asfalt, jedu tak padesátkou a říkám si, to bude super, to jen trochu skočí. A hrůza, lítal jsem jak špína v kýblu, tak tak jsem to ustál. Strašné, ono to je zhruba jako jet v bahně, nebo horší. Stojíš, nebo jedeš na pokraji pádu, pomalu to nejde, chce to rychlost a netočit moc řídítky a když přední kolo uhýbá, hlavně neubírat, přidat plyn..."

"...Zapadám do bahna a jsem už úplně v pérdeli. Jsem sám, moto nejde vytáhnout. Sranda skončila. Dávno. Asi po hodině a demontáži všeho, co šlo, totálně vyčerpán tahám moto ven. Padám únavou a mám strach. Už vím, jaký je to pocit, klepou se mi ruce, nemůžu si ani zapálit. Zpět netrefím, kam dál nevím. Nakonec totálně psychicky na dně a vyčerpán usínám. Bojím se, že umřu..."

"...Dochází nám pomalu benzín a začínáme si uvědomovat vážnost situace. Ztratit se hned první den v poušti... Věděli jme, že nás náš průvodce jednou najde, otázkou jen bylo kdy a v jakém stavu. Rozhodli jsme se počkat na strategickém místě na vyvýšenině u wádí..."

"...Ranní hygiena se nekoná. Mínus sedm stupňů, voda v PETkách zmrzla a plynové vařiče odmítají v tomhle mrazu poslušnost. Musíme je znovu a znovu zapalovat. Během dopoledne však vychází opět slunce a v jeho svitu je nám hned lépe. Nahříváme se v něm a vyrážíme na obhlídku terénu. Cítím se zde jako kapr ve vodě. Tolik „magorů“ pohromadě, pomyslím si radostně a opájím se pocitem, že mezi ně také patřím..."

"...Policie mě eskortuje na hranice. Celé to trvá týden, nemůžu fotit a nemůžu zastavovat. Když se chci najíst, musím se doprošovat. Většinu času mám hrozný hlad, protože panika v očích pákistánského fízla se slovy „TERROR ATTACK DANGER“ hodně odrazuje. Stejně tady mají k jídlu jenom shnilé maso a suchý chleba. Maso si dávám jenom jednou, víckrát zvracet z motorky v životě nechci..."

"...Máme za sebou 250 kilometrů, když se mi v navigaci objeví uložený bod pod názvem „Brána pekel“. Opouštíme silnici a vjíždíme do písku, který je hlavně v zatáčkách místy dost hluboký. Zopakuji si v duchu staré pravidlo: „Koukej do dálky a drž plyn.“ Motorka je sice neustále ve smyku, ale setrvačnost vyvolaná rychlejší jízdou jí udává ten správný směr..."