Honda má v Evropě tři oficiální adventure centra

Značka Honda má v terénních závodech dlouhou a bohatou historii. Osm vítězství na Dakaru od dvou generací jezdců (1981, 1986–1989, 2020–21 a 2024) je základem její kvalifikace pro vytváření nových adventure modelů. Zároveň s tím vrcholový motoristický sport představuje základ další jedinečné nabídky značky Honda: jejích terénních výcvikových center.

Tato centra nabízejí mimořádnou příležitost: možnost naučit se odborné dovednosti pod vedením těch nejlepších jezdců na světě na motocyklu CRF1100L Africa Twin, který je pro zvládnutí jakéhokoli terénu na libovolně dlouhých cestách jedinečně vybaven.

Adventure centra a jejich majitelé mohou být odděleni hranicemi a tisíci kilometry, všechny je však spojuje hlína, prach a společné přesvědčení: jízda na motocyklu v terénu, ať už na amatérské nebo na profesionální úrovni, není o odvaze, ale o přípravě.

David Frétigné ve francouzském Aveyronu, Dave Thorpe v britském Exmooru a Marcello „Bulldozer“ Romano v italském San Giorgio Piacentinu provozují s podporou značky Honda adventure a off-road centra, která staví na jejich kariéře elitních závodníků, avšak dnes se zaměřují především na výuku, empatii a pokrok.

Jasným společným tématem všech tří center je, že žádný z majitelů si neklade za cíl oslavovat svou závodní minulost. Naopak, všechna tři vzešla z uvědomění, že mnoho jezdců k tomu, aby dosáhli dovedností potřebných pro jízdu ve skutečném terénu, potřebuje značnou podporu a vedení. Frétigné, multidisciplinární šampion (pětinásobný francouzský enduro šampion, šestinásobný vítěz Trefle Lozérien AMV v řadě a vítěz Rallye Maroko 2008), vzpomíná, jak byl překvapen, kolik jezdců by mohlo mít prospěch z osvojení základů potřebných k ovládání velkého adventure motocyklu v místech, kde asfaltové cesty končí.

„Měl jsem nashromážděné rozsáhlé znalosti – motokros, písek, rallye,“ vysvětluje. „Centrum se stalo způsobem, jak tyto znalosti správně sdílet – v reálném terénu a se skutečnými lidmi.“

Tento názor sdílí také Thorpe, trojnásobný mistr světa v motokrosu do 500 cm³ (1985, 1986, 1989). Po životě stráveném se značkou Honda a po své bohaté závodní kariéře si uvědomil mezeru mezi sny v showroomu a skutečným ježděním.

„V prodejně si můžete motocykl osahat, ale kde na něm můžete skutečně jezdit v terénu?“ říká.

Jeho odpovědí bylo navázání spolupráce se společností Honda ve Velké Británii na vybudování centra, které nabízí kontrolované a profesionální prostředí, kde si zákazníci mohou jízdu na adventure motocyklech vyzkoušet v prostředí, pro které jsou určeny. S doprovodem, podporou a v bezpečí.

A podobným směrem se ubírá i Romanova italská akademie. Přestože má za sebou úspěšnou závodní kariéru, dnes se důsledně zaměřuje spíše na pokrok než na výkon. Jeho víkendy v sobě spojují teorii, výcvik na uzavřených tratích a poté skutečné veřejné terénní trasy, takže účastníci si nabyté dovednosti mohou ihned zasadit do kontextu.

„V sobotu se naučí vše potřebné,“ vysvětluje, „a v neděli pochopí, jak nabyté znalosti využít v reálném světě.“

Navzdory rozdílné geografické poloze všechna centra sdílejí nápadně podobnou filozofii: vše je přizpůsobeno jednotlivci a neexistuje žádná univerzální šablona. Thorpe má v tomto ohledu obzvláště jasno. Každý jezdec přijíždí jako „nepopsaný list papíru“, bez ohledu na to, co uvedl ve své přihlášce. Instruktoři každého nejprve tiše pozorují – vše od polohy těla, sebejistoty, váhání, a poté podle toho denní program na míru upraví. Nervózním jezdcům může být poskytnuto dodatečné individuální vedení, zatímco zkušenější účastníci získají prostor pro další rozvoj bez tlaku.

„Nechceme, aby byl nejrychlejší jezdec frustrovaný, ani aby byl nejpomalejší jezdec tlačen do nepříjemných situací,“ říká Thorpe. „Důležité je, aby každý mohl postupovat svým tempem.“

Také Frétigné tuto rovnováhu v průběhu času zdokonalil. Zpočátku se jeho centrum zaměřovalo především na závodní intenzitu. Nyní se klade důraz na úspěch, ne na podívanou.

„Musíte účastníkům ukázat, čeho lze dosáhnout,“ připouští, „ale nikdy nesmíte lidi odradit.“

Jezdci musí odcházet s pocitem, že uspěli. To může znamenat odbourávání zlozvyků budovaných po řadu let, někdy s využitím video analýzy, aby si jezdci sami uvědomili, co je třeba napravit.

„Úsměv na konci je tou největší odměnou,“ říká.

Romanův přístup je stejnou měrou zaměřený na každého jednotlivce a jeho kurzy jsou založeny na budování sebevědomí, nikoli na stanovování nerealistických cílů. Jezdci mohou začínat od nuly, ale během dvou dnů mnozí z nich dosáhnou toho, co popisuje jako 75 % jejich osobního potenciálu. V tomto bodě je možné navázat formou individuálních lekcí a jízd s průvodcem po celé Itálii, které účastníkům umožní plynule pokračovat v dalším rozvoji. Není to jednorázová zkušenost – je to cesta.

Tato myšlenka postupného rozvoje, spíše než jednorázového kurzu, se prolíná všemi třemi centry. Stroje jako Africa Twin a Transalp jsou pro tuto cestu klíčovým prvkem, nicméně, žádné z center s nimi nezachází jako s posvátnými předměty. Jsou to nástroje, pečlivě vybrané tak, aby vyhovovaly jezdci. Thorpe jako odrazové můstky prosazuje menší, méně robustní stroje.

„Nelze z nuly nasednout rovnou na Africa Twin,“ říká otevřeně. „To by byl příliš velký krok.“

Pokud začnete s lehčím motocyklem, vybudujete si sebevědomí a se sebevědomím přichází pokrok.

V rámci tohoto procesu využívá různorodou směs modelů z modelové řady Honda – od CRF300L, přes lehce upravené CL500 a XL750 Transalp, až po CRF1100L Africa Twin. Klíčem je uspokojit rozmanité spektrum schopností a po začátcích na CRF300 poslouží modely CL500 a Transalp jako most, který otevře možnosti jízdy v terénu lidem, kteří by to jinak nikdy nezkusili.

Kýženým cílem však zůstává Africa Twin: dakarské dědictví tohoto stroje jedinečným způsobem rezonuje se všemi jezdci, kteří sní o svém vlastním osobním dobrodružství. Romano je ještě přímočařejší:

„Africa Twin je více terénní. Krásnější. Je to skvělý stroj.“

Svou roli hraje také geografie. Všichni tři věří, že Evropa nabízí něco jedinečně cenného: hustotu a rozmanitost terénu. Bláto, písek, skály, lesy, hory, to vše někdy během jediného dne. Frétigné zde vášnivě hovoří o zodpovědnosti a zdůrazňuje respekt k místním obyvatelům i přírodě jako součást vzdělávání jezdců. Učit se dovednostem je jedna věc, ale naučit se, jak na těchto místech zodpovědně existovat, je věc druhá.

Na tom, co všechna tři centra chtějí, aby jezdci po odjezdu cítili, panuje shoda. Není to rychlost. Není to pocit dominance. Je to sebevědomí, učení a radost. Thorpe chce nejdříve úsměvy a pak zamyšlení; okamžiky, kdy si jezdci uvědomí, o kolik uvolněněji se na konci trati cítili a jak jim prospívá spolupráce s dalšími jezdci s podobnými dovednostmi.

Romano klade důraz na emoce: pocit hlubšího spojení, které pramení z objevování krajiny na motocyklu, nikoli autem nebo pěšky.

Frétigné se zaměřuje na znalosti a skutečné, praktické porozumění, které si jezdci mohou odnést kamkoli na světě.

Na otázku, co by řekli někomu, kdo poprvé uvažuje o jízdě v terénu, panuje shoda. Neučte se sami. Nenechte se odradit. Jděte za profesionály. Naučte se dělat věci pořádně.

„Se správným vybavením je to snadné,“ trvá na svém Frétigné. „A je to bezpečnější, než si lidé myslí.“

Tato pomocná ruka a povzbuzení jsou mezi majiteli center společným rysem. Není tam žádné ego, žádná rivalita - jen tři ostřílení jezdci, kteří vyměnili trofeje za snahu předat své znalosti dál. Jejich centra se nevěnují výchově závodníků, ale všestranných motocyklistů: jezdců, kteří chtějí rozumět svým strojům, respektovat jejich limity a kteří jsou v konečném důsledku vybaveni k tomu, aby se s jistotou vydali na svá vlastní dobrodružství, ať už je cesta zavede kamkoli. 

   

---