Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Na Bigu do Japonska, část třetí: Ze Země vycházejícího slunce na Altaj

Vojta Vlasák, 14.10.2019

Otáčíme k domovu

Zázemí v Rider´s House Hakuba (viz minulý díl) využiji naplno k celkovému servisu, kterej Vojtěch už víc než potřeboval. Seřídit ventily, napnout řetízek k vyvažovákům, celkově prohlídnout stav rámu a elektroinstalace a hlavně přezout po víc jak jednadvaceti tisících kilometrů Mitasky.

Vše je v cajku. Jen výměna gum je o strašnejch nervech a vztekání. Nikdy mi to nešlo a kupodivu ani v Japonsku se to nezlepšilo. Trápím se s tím, je dusno, žerou mě komáři a mám hlad. Takže je ze mě takovej ten ideální týpek, co ho každá chce doma.

Vše se ale kupodivu nakonec povedlo a já mohl vyrazit. Nejprve parádníma horama na západní pobřeží a pak podél něj na jih. Za zastávku stojí rozhodně město Tottori a u něj ležící národní park. Z něj jsou pro mě nejzajímavější obrovská dunová pole. Mám zde peckové počasí, jen o trochu chladněji by mohlo bejt.

Taky je pátek, tak se vydám do města najít nějakej klubík s muzikou a tak. Mám strašnej deficit, ale ani v tak velkém městě není kde zapařit. Všude se vysedává a klábosí u jídla. Nic pro mě teda.

Putování po Japanu končí tam, kde začalo. Přístav Sakaiminato. Vyřízení formalit zabere tentokrát jen chvíli. Loď má trochu zpoždění, ale dočkali jsme se.

Dva dny na moři se táhnou. Proto využiju zastávku v Koreji a vydám se na krátkej špacír podél pobřeží.

Zase na kontinentu

Do Vladivostoku připlujem a je krásně, až se divím. Avšak netrvá to dlouho. Za pár hodin je tu tajfun a vše se zalije vodou. Vchod do bajkpostu je jedno jezero, příjezdovka 400 m dlouhej brod, silnice jsou řeky. Nějak tohle počasí přitahuju.

Vyndat motorku ze skladu trvá den. Aspoň že už jsem věděl z minula co a jak a papírování mi nezabralo moc času.

Dokoupím kempingové vybavení, co se mi postupem času rozpadlo. Benzínovej vařič přestal těsnit, popálil mi ruku a párkrát jsem měl namále a nebylo daleko od požáru. A karimatka se mi nejen samonafukuje, ale taky samovyfukuje. Už od Litvy. Takže celou dobu spím vlastně přímo na zemi.

Taky do známého servisu zajedu. Koupím zde a vyměním olej. Tímto je technika a vybavení nachystáno zcela, a tak se vydám zase na cesty.

Na dvě noci se upíchnu u kamaráda v Chabarovsku. Ujme se role průvodce, takže vidím vše zajímavé a mám to i s výkladem.

Taky o-kroužek na víčko sacího koše seženem. Začlo mi to tam slzet. Bohužel speciálku na ložiska, gufera nebo o-kroužky jen tak v Rusku neseženeš. Musíš se vybavit trpělivostí a objíždíš krámky s dílama. Nakonec je ten správnej v sáčku s dalšíma blbostma. Je to sada na opravu hydraulického rozvaděče jakéhosi Kamazu. Naštěstí stojí pár peněz, a tak není co řešit.

Na revanš za ochotu a pomoc připravím trochu z české kuchyně. Hlavně plněný bramboráky maj úspěch.

Při dalším přesunu sleduju změny na přírodě. Slunko je níž, stromy barevný. Je jasný, že na Sibiř dorazil podzim.

Pokus o umytí se v řece u městečka Skovorodino skončil skoro dřív než začal. Po kotníky a stačí. Taky ráno bylo jen lehce nad nulou.

Prvním možným přechodem se tlačím do Mongolska. Opuštěnější celnici jsem nezažil. Na ruské straně 80 km nic a na té mongolské 250 km. Placka a všelijaká cesta. Jen né zpevněná. Obrovskej dojezd Biga se na tohle hodí. Stanování ve stepi je zážitek. Tolik hvězd jsem nikdy neviděl.

Jak na potvoru se mi rozsypalo v pustině ložisko v rozetě. Mám sice náhradní, ale je mi jasný, že až to rozeberu, rozskáče se to na atomy a půjde to blbě vyndat. Pozvolna s tím jedu ještě dlouhejch 700 km do Ulánbátaru. Občas odehnu gufero a nastříkám tam vazelínu a světe div se, dojelo to. Cestou jsme přibrzdili u obrovské sochy Čingischána, která je zároveň rozhlednou a muzeem.

V nejchladnější metropoli světa se ubytuju v levným hotýlku. Mám kontakt na místní motoklub Red Falcons a ti mi poskytnou dílnu s vercajkem. Takže krom ložiska vyměním i celou řetězovku.

Ulánbátar stojí za prochození. Já navštívil muzeum dinosaurů, jež je plné zkamenělin včetně vajec a obrovského Tabrosaura. Taky nesmíš minout komplex klášterů Gandan, kde uvidíš dvacetitunovou sochu Buddhy a spousty modlitebních mlýnků. V centru se mísí stará tradiční architektura s tou moderní a celkem to tu žije.

Když přijde čas, vydám se na jih do pouště Gobi. Hory pomalu ustoupí a zas je tu step. Potkám auto s ulomeným kolem. Hodinu na tom makáme a je zase pohybuschopné.

Můj první cíl je komplex klášterů Khamariin Khiid a nedaleko ležící místo zvané Centrum světové energie. Začíná mi nejnáročnější část cesty po Mongolsku. Vydávám se na západ pouští.

Cesty jsou písčité, kamenité, někdy roleta a někdy nejsou vůbec. Tak jedeš kam ti navigace ukazuje, že asi máš jet, ona se zase někde nějaká cesta zjeví.

Musím se přiznat, že je to celkem nápor na hlavu. Sám, víc jak 500 km, krom pár jurt nic. Vše potřebné si vezeš s sebou a nesmíš přestat věřit motorce ani sobě.

Celkem vyčerpanej dorazím do města Dalanzadgad. Já i stroj jsme dostali strašnej kopr.

Dokoupím zásoby a zajedem do hor k ledovcovému splazu a parádní soutěsce Yolin Am. Tu když zastihneš jako já, s přicházejícím západem slunce, nepřestaneš kroutit hlavou, jaké barvy a hru stínů na skalách všude kolem sebe uvidíš.

Další offroadová etapa měla mít zhruba 700 km a vedla ke skalním útvarům Herman Tsam, na které jsem se strašně těšil. Po 20 km bez asfaltu ale pro náročnost terénu otáčím. Nejsem si jistej, zda je to v našich silách a rozlámat tu bajk nebo sebe nechci.

Jeden problém za druhým

Návrat na sever vede kus po asfaltu a pak 300 km pustinou po roletách. 40 km před osadou Arvaikheer mám první defekt. Je na předním kole a trvá to dvě hoďky, páč je nejprve potřeba resuscitovat deset let nepoužívanou pumpičku. Ztvrdlá kůžička a chybějící šroubek, který nahradím jedním z nádobky na brzdovku.

Když dojedu do dědiny, mám defekt zadního a chytám nervy. Dojedu k jakémusi pneuservisu. Při sundání kola zjistím praskliny na kyvce, takže krom opravy duše ještě celou vidlici sundavám a vaříme ji.

Následující den je celkem chladno, ale užívám si to v kopečkách a offu směřujíc k Červenému vodopádu. Za mě se jedná o nejhezčí část Mongolska. Hodně se brodí, někdy je to i celkem hluboké.

Vodopád a údolí řeky Orkhon ti vezmou dech. Okolo skály, hory, prostě celkově drsná, ale krásná příroda. A aby sis to vychutnal úplně, ubytuješ se v jurtách za pár korun. Můžeš si přitopit v kamínkách, prostě parádička.

Z této oblasti jsem se vymotal 90 km na sever, kde začal asfalt a mohl jsem upalovat směrem východním. Přibrzdil jsem jen u vulkánu Khorgo Uul, na kterej se dá vyšlápnout a vidíš kam až tekla láva, když to tu bublalo.

20 km před městem Ulangom dojde k zásadnímu zlomu cesty. Blížím se k mostu, který se opravuje a je třeba řeku překonat brodem. Postupně podřazuju zvolna z pětky až na jedničku. V tom motor zarachotí a to kovové mlácení mě v sekundě donutí motor chcípnout. Zkouknu olej, ale ten je v pořádku. První auto, co projíždí, mě bere na lano, protáhne brodem a skončíme na chlapíkově dvorku.

Motorku rozházím a zase složím. Potvrdil jsem si totiž, co jsem tušil. Praskla pružina napínáku rozvodového řetězu, ten přeskočil a motor se potkal. Ventily jsou ohnutý a přemejšlím, co se mohlo ještě dalšího poničit. Tady s tím nic nezmůžu. Navíc nikomu nerozumím.

Volám kamarádovi do Kyzylu. Hranice je 100 km a pak ješě 300 km do města. Ale co je to platný, když ji mohou používat jen Rusové a Mongolci? Bojovej úkol zní jasně - dostat se skrz hory 300 km na hranici s Ruskem, a pak skoro 600 km do města Bijsk. Estráda začíná!

Nesmíš se dát!

O půlnoci máme Vojtěcha naloženýho na valníku dodávky. Jedeme ve třech. Za městem skončí asfalt a začne šíleně rozbitá cesta. Borci vyndavaj vodku a začíná se pít. Nejsem z toho svěží. Na hranice daleko a my vezem lanem přivázanou motorku terénem. To ale řidiči asi nedochází.

Nad ránem, aby toho nebylo málo, zarachotí v převodovce auta. Za tmy, v mrazu, kde nic tu nic a my řešíme, co dál. Jedinej kvalt, co se podaří zařadit, je čtyřka. Peklo pokračuje. Auto na čtyřku roztlačíme, spojka smrdí, a když už to jede, dobíháme ho a naskakujem do rozjeté dodávky.

Takhle to trvá, až se nějakým zázrakem dopravíme do malinkaté vesnice. Je ráno a my jen obtížně sháníme další auto. Po složitostech rozebírám Biga a nacpeme ho do UAZu. Řidič závodník nás posledních 100 km doveze a kupodivu se nic nepodělá.

Na hranicích složím motorku. Je neděle a pracuje se tu až v pondělí. S dalšími Rusy, co též čekají, proběhne družba, což mě po dvou dnech vzhůru pošle spolehlivě do komatu.

To že je ráno pět pod nulou mi ani moc neva. Z jedné hranice na druhou je to pětadvacet kiláků a táhne mě Eduard se svým SUV. Dostat se do Ruska mi zabere skoro tři hodiny a na dalším odtahu jsem se mezitím dohodnul s Markem.

Původní plán je do 50 km vzdálenýho města, ale nakonec jich na laně strávím za Land Roverem víc jak 300. Je to strašnej očistec a mohutně to člověka unaví.

Další den sprchne, a tak na poslední část odtahu seženu, tentokrát už celkem lehce, náklaďák. Pomáhám chlapíkovi rozvážet a roznášet nápoje po celém okolí. Pak uděláme improvizovanou rampu, motorku naložíme a večer konečně složíme v cíli. Je jím město Bijk a tam bajkpost u Igora, který si říká Black African. Má skvěle vybavenou dílnu a spoustu kontaktů. 900 km přesunu je za mnou a naděje na možnost opravy je na světě...

Pokračování příště